Co chtěl básník říci,když utišil hlas?

Vítr zpíval:"Ó Lorelaj,tak jsem tě miloval."

I oko tě může zradit,Hospodin nikdy.

Posílám hedvábnou nit na ušití svatebního šatu.

Odrážím okovy,majíce v rukách kříž.

Sázím cestu drahokamy,skropenými slzami.

Proč chceš po mě lásku a máš mě za někoho jiného?

Jsem tvůj díl životního údělu.

Amor k nám vystřelil poslední šíp.

Zdi se staví proto,abychom si kryli záda.

Z každého varu vzniká pára,z každého zdaru se něco dává.

Mé oči se vkrádají do tvé duše.

Mívám sny o světle a probouzím se do tmy.

Krájím čas na díly tvořivosti.

Chodím po okraji ohraničenosti.

Spím pod záštitou tajemství.

Hraji si s kuličkami ve tvých očích.

Ptám se na něco,co znám.

Utírám prach na srdečních tepnách.

Omývám dlaněmi měsíční příboj.

Tvé nabídce nikdy neodolám.

Jsou křižovatky,na kterých nemůžeš člověka minout.

Jsou stroje času,které ani za pochodu čas neukazují.

Vždy je brána,kterou ještě nikdo neprošel.

Jsou stíny pohybů i těch,co se pohybují za noci.

Posílám vzkaz po nebeském poslu.

Třpytí se kročeje mých nohou.

Po tváři mě lochtá tvoje povídání.

Pomáhám květinám v jejich kráse.

Vlní se nitro mého přání.

Nesou se vlny po větrném zámku.

Umění je soukromí Bohů.

Vcházíš do bran začarovaného zámku.

Malování není mým cílem,je mi prostředkem k sebepoznání.